Klingerit - doba azbestová

Klingerit je komerční název těsnicího materiálu německé společnosti Klinger, který si patentoval její zakladatel Richard Klinger již v roce 1898. Tento své doby unikátní těsnicí materiál získal specifické vlastnosti využitím azbestových vláken chryzotil (tzv. bílý azbest). Azbest je vysoce tepelně i chemicky odolný, přičemž Klingerit ho obsahoval 70 – 90 %. Díky tomu mohl fungovat jako universální těsnicí materiál se širokým spektrem použití.

Jeho distribuce je však dnes v Evropské unii zakázána s ohledem na zdravotní škodlivost azbestu. Klingerit byl tak nahrazen jinými materiály jako jsou například naše:

Složení těsnicích desek

	Azbestové (Klingerit)	Vláknitopryžové (bezazbestové)
Vlákna	70 - 90 %	15 %
Pojiva	5 - 20 %	25 - 40 %
Plniva	5 - 20 %	40 - 60 %

Oproti klingeritu mají dnešní bezazsbetové desky rozdílné složení, ve kterém je větší poměr pojiv. Jako pojiva se využívají zejména elastomery (SBR, NBR,…), které mají samy o sobě nižší teplotní odolnost končící přibližně u 150 °C.

Nebezpečí azbestu

Problémem azbestu jsou jeho dlouhá a tenká vlákna, která jsou tak malá, že jsou pouhým okem neviditelná a zároveň nemají žádný zápach. Při vdechnutí se vlákna dostávají hluboko do plic, kde se nerozkládají, ale dlouhodobě usazují. Postupem času částice azbestu v těle vyvolají reakci, která se může projevit azbestózou (zjizvení plic) nebo rakovinou plic.

Zákaz azbestu

Před nebezpečím azbestových materiálů poprvé varovala v roce 1898 britská inspektorka Lucy Dean, která upozornila na nemoci dýchacího ústrojí a plic u dělníků, kteří byli azbestu denně vystaveni. Její varování byla však zpočátku bagatelizována. V Evropské unii byl azbest poprvé zakázán až v roce 1991, a to pouze 5 z 6 jeho typů. Právě chryzotil využitý v Klingeritu zakázán nebyl, ale pouze regulován. Rozšíření zákazu o chryzotil přišlo v roce 1999 dodatkem ke směrnici 76/769/EEC o nebezpečných látkách.

Nahrazení Klingeritu

Klingerit je dnes nahrazen jinými těsnicími materiály jako je grafit, vláknitopryžové materiály, nebo teflon. Vhodný materiál se volí na základě parametrů aplikace, jako je teplota, tlak a médium. Nejuniverzálnějším materiálem je dnes grafit, který má největší teplotní rozsah použití a dokonce Klingerit rozsahem použitelných parametrů překonává.

Montáž Klingeritu a nových materiálů

Těsnění z Klingeritu bylo jednouché na montáž. Přírubový spoj stačilo odbouchat na „krev“. Materiály, které jej nahradily, vyžadují jiný přístup k montáži. Z těchto důvodů vynikl i požadavek na školení montérů přírubových spojů podle EN 1591-4, kde se o těchto postupech hovoří.